Francouzi ve Vietnamu

Vietnam pod vládou Francouzů

    Prvními Evropany, kteří se objevili ve Vietnamu, byli v 16. stol. portugalští obchodníci a brzy se tu objevili zástupci dalších evropských zemí. Za obchodníky přišli misionáři a když západní politická a ekonomická rivalita po roce 1700 téměř zastavila obchod v oblasti, stali se právě oni na nějaký čas jedinými představiteli Evropy v zemi. Tehdejší konfucijští vládní představitelé s nelibostí sledovali jejich činnost, nebot' považovali koncept upřednostňování vůle boží místo povinností k rodině a státu za destrukci tradičních hodnot. Misijní činnost byla zakázána, nicméně křest'anství zapustilo své kořeny, jak mezi chudými, tak díky činnosti vzdělaných Jezuitů mezi privilegovanými vrstvami u severních i jižních dvorů.

V polovině 19. stol. se násilí páchané na misionářích stalo záminkou na postupné ovládnutí Vietnamu Francouzi. Nejprve sebevědomí a prestiží hnaní Francouzi obsadili město Tourane, v roce 1862 Saigon a do roku postupně 1867 anektovali celý Jižní Vietnam. V následujících letech se jejich pozornost obrátila na sever, protože po Rudé řece bylo snadné obchodovat s Čínou. V roce 1883 dostali prostřednictvím expedičních sil Severní Vietnam pod svou kontrolu a po podpisu Smlouvy o Protektorátu 25. srpna 1883 fakticky skončila vietnamská nezávislost. Situaci se ještě pokusila vojensky změnit Čína, ale i ona po porážce formálně uznala v roce 1885 francouzskou pozici a otevřela svou jižní hranici francouzskému obchodu.
Následující léta Francouzi konsolidovali svou moc. Země byla rozdělena na tři protektoráty: sever-Tonkin, centrální Vietnam - Annam a jih Cochichina. V Annamu ponechali Francouzi symbolické pravomoci císaři a jeho úředníkům. Vietnamci se situací se nehodlali smířit a v čele s dvanáctiletým císařem povstali. Po jeho neúspěchu byl v roce 1888 poslán Ham Nghi do exilu, nicméně aktivní odpor pokračoval až do konce století. Pouhý Vietnam francouzské ambice neuspokojoval a tak se pod francouzský protektorát postupně dostala i Kambodža a Laos a společně s Tonkinem, Cochinou a Annamem byly zařazeny do Indočínské Federace řízené francouzským generálním guvernérem.

Japonské vítězství nad Ruskem v roce 1905 pozvedlo sebevědomí nacionalistických hnutí, protože se ukázalo, že asijský národ s odpovídající technickou výbavou a vědomostmi může porazit západní mocnost. Po celé zemi začaly vznikat tajné protifrancouzské společnosti, mnohé s tendencemi k teroristickým akcím. Povstání v roce 1916 vedlo k popravám a k vypovězení mladičkého císaře Duy Tana ze země. V následujících letech se organizovaly nacionalistické skupiny pod vlivem čínského nacionalistického Kuomintangu, ale tak jako u předchozích hnutí to nevedlo k žádnému výsledku. Když koncem třicátých let byla po dalším neúspěšném povstání téměř zcela rozprášena Vietnamská Národní Strana, přebírají aktivitu komunisté. V roce 1930 vznikla pod vedením Nguyena Ai Quoc později známého Ho Či Minha, komunistická strana Indočíny.

Komunisté dokázali přemluvit některé exilové nacionalistické skupiny ke spojení sil ve Vietnamské Lize za Nezávislost (Viet Nam Doc Lap Dong Minh Hoi), později nazývané Viet Minh. Nekomunisté ještě krátce mohli vkládat naděje do mladičkého císaře Bao Daie, ale jeho snahy o reformy a sjednocení země neměly u Francouzů naději.

V roce 1940 francouzská vichistická kolaborantská vláda předala vládu nad Indočínou Japoncům. Ti chytře ponechali správu země na Francouzích a využívali ekonomickou základnu země. Následné drancování země a válečná situace zostřila odpor Vietnamců vůči okupantům. Komunisté stáli v čele odboje schováni pod nacionalistickou zástěrku, guerrilové oddíly však byly zcela pod vedením Viet Minhu a jejich stratéga Vo Nguyena Giapa. Komunisté využili situace a po pláštíkem sjednocení s ostatními nekomunistickými organizacemi a boje proti okupantů dosáhly podpory u spojenců, včetně Spojených států nebo nacionalistické vlády v Číně.
Poté, co se Japonci vzdali, vyhlásil Viet Minh v Hanoji nezávislý Vietnam. Francouzi se však své kolonie nemínili vzdát a na jihu sestavili vlastní vládu. Obě strany vyjednávaly v Paříži, nicméně poté, co Francouzi v reakci na střelbu v Haiphongu město bombardovali a zabili více než 6000 civilistů, zahájil Viet Minh ozbrojený odpor. Válka trvala více než 8 let a způsobila Vietnamu obrovské škody. Francouzi brzy získali kontrolu nad většinou velkých měst a donutili Viet Minh opět sáhnout ke guerrilové taktice. Když se v roce 1947 část antikomunistických nacionalistů v čele císařem Bao Dai pokusila s Francouzi vyjednávat, rozpoutali komunisté teror a povraždili část nacionalistických vůdců. Jednání Bao Dai byla završena v roce 1949, kdy Francouzi uznali omezenou suverenitu Vietnam v rámci Francouzské Unie.

Válka, která začala jako boj proti kolonialismu, se po roce 1949 a po vítězství komunistů v Číně změnila v boj komunismu s demokracií. Ho Či Minh odstranil ze své vlády všechny umírněné a přestal skrývat své pravé postoje. Čína v roce 1949 formálně uznala severovietnamskou vládu. Na to v roce 1950 vlády Velké Británie a Spojené státy uznaly vládu vedenou Bado Dai. Podobné uspořádání jako ve Vietnamu zvolili Francouzi i pro Laos, Kambodžu a všechny tři státy se staly Spojenými Státy Indočíny. V těchto letech také začala ekononická podpora Spojených států, zatímco do Severního Vietnamu začala směřovat masivní podpora z Číny. Válka se vlekla, nikdo nebyl schopný zasadit rozhodující úder. Kam se dostaly tanky, vyhráli Francouzi, ale v horách a v bahnitých polích si kontrolu udrželi Severní Vietnamci. Patová situace přivedla obě strany k vyjednávání a v dubnu 1954 zasedly k jednacímu stolu v Ženevě.

Hned dva dny po zahájení jednání vydaly obě strany společné prohlášení o nezávislosti Vietnamu. Vyjednávací pozice Francie se ztížila poté, co její vojska utrpěla od Viet Minhu zdrcující porážku u Dien Bien Phu. 21. červena bylo vyhlášeno příměří a země byla rozdělena 17. rovnoběžkou na dvě části.