Bell UH-1 Iroquois
... Symbol války ve Vietnamu
BELL UH-1 IROQUOIS (známý také pod rozšířenou přezdívkou ''Huey'') je americký víceúčelový vrtulník z druhé poloviny 50. let 20. století. První prototyp vzlétl 22. října 1956, sériová výroba začala roku 1959. Stroj je určen zejména k přepravě výsadku vojsk, k ochraně a palebné podpoře výsadkových akcí, k evakuaci raněných, k převozu proviantu a munice, k leteckému průzkumu, jako létací velitelské stanoviště, či jako školní, spojovací, záchranný nebo dopravní vrtulník. Rozšířil se i v civilním sektoru.
Označení UH-1 je společné pro dvě typové řady, Bell Model 204[1] a 205. Druhý z nich má prodloužený trup, zvětšenou kabinu cestujících, nový nosný rotor s průměrem zvětšeným o 48 palců (na 48 stop), a pohánějí jej výkonnější varianty motoru Lycoming T53 (Bell UH-1D poháněl motor T53-L-13 s max. výkonem 1400 hp).
Vznik a vývoj
Vrtulníky UH-1 (zkratka UH znamená Utility Helicopter, víceúčelový vrtulník) byly vyvinuty pro americkou armádu ze strojů řady Bell Model 204 z roku 1955. První prototyp tohoto modelu byl označen jako XH-40 a vzlétl 22. října 1956. Stroj se od většiny svých předchůdců lišil zejména použitím turbínového motoru. Později v roce 1958 bylo vyrobeno několik dalších prototypů označených YH-40. Tyto předsériové stroje úspěšně prošly armádními zkouškami. Původní označení stroje až do roku 1962 znělo HU-1, což vedlo k přezdívce "Huey", oficiální název Iroquois se v praxi nikdy neujal. Do služby byly první stroje verze A zařazeny v roce 1959. První jednotka vyzbrojená těmito stroji byla 101. výsadková divize ve Fort Lewis ve státě Washington.
Verze HU-1B měla upravené lopatky turbíny motoru a mohla nést 2 pilotů a 6 - 7 pasažérů. Na jejím základě byla vyvinuta i další verze UH-1C tzv. Gunship, který měl silnější motor a byl zvlášť vyvinut pro boj proti pozemním cílům, bylo na něm také možné aplikovat různé varianty výzbroje. Jako náhrada vrtulníků CH-34 byla vyvinuta verze D, která měla delší trup a uvezla více vojáků. Tento model byl shodný se strojem Bell 205 a začal se používat od roku 1963.
Pro americké letectvo byla také vyvinuta z verze B verze F se silnějším motorem General Electric T-58.
Během vietnamské války vyvstala potřeba vrtulníku pro přímou podporu pozemních jednotek. Pro tento účel byly zpočátku upravovány stroje verzí B a C. Ale potřeba vysoce specializovaných strojů si nakonec vynutila vývoj typu AH-1 Cobra, který byl z velké části založen na draku UH-1.
Start a přistávání UH-1 ''Úháčka''
Pohled na Úháčka přímo z Vietconga - Let na kopec Po Tlong Karai
Nasazení ve vietnamské válce
Stroje UH-1 se staly symbolem účasti Spojených států na bojích v jihovýchodní Asii a hlavně v jižním Vietnamu, díky čemuž se staly jedním z nejznámějších vrtulníků. Během nasazení ve Vietnamu jejich činnost sestávala zejména z různorodé přímé podpory pozemních vojsk. Byla to jednak přeprava a výsadky, evakuace raněných, vyhledávání a záchrana sestřelených pilotů, elektronický boj i boj s pozemními cíli.
Vrtulníky určené pro boj s pozemními cíli (tzv. Gunship) byly vybaveny raketomety, granátomety a kulomety. Obecně se stroje UH-1, vyzbrojené hlavně raketami, označovaly v jednotkách americké armády jako Hog (kanec). Cobra pokud nesly pouze kulomety. UH-1 určené pro transport, které létaly bez podvěšené výzbroje, přezdívali vojáci Slick. Většina Slicků však měla 1 nebo 2 boční střelce z kulometů ve dveřích, které byly velmi často zcela demontovány. Stroje k převozu raněných tzv. Medevac, označené velkými červenými kříži, bývaly zpravidla bez výzbroje, byly proto velmi oblíbeným terčem nepřátelské protiletecké palby. V jednotkách amerického námořnictva a námořní pěchoty byly Gunship označovány jako Shark (žralok), transportní stroje jako Dolphin (delfín).
Americké jednotky v čele s 1. aeromobilní divizí vyvinuly během války několik účinných způsobů nasazení vrtulníků. Zpočátku nasazovaly průzkumné a útočné vrtulníky jako oddělené páry. Dvojice průzkumných (pátracích) vrtulníků OH-13, OH-6 nebo OH-58 byly označovány jako bílé dvojice, útočné stroje Gunship tvořily červenou dvojici, která je kryla. Zatímco transportní vrtulníky tvořily modrý tým. Během konfliktu se však taktika jejich nasazení různě měnila. Účinné se ukázaly zejména tzv. dvojice lovec-zabiják (angl. hunter-killer teams). Jednalo se o dvojici vrtulníků, lovce - lehčího průzkumného, který létal níže nad zemí, vyhledával nepřítele a naváděl na něj zabijáka - stroje UH-1B nebo C, případně AH-1 Cobra, který útočil těžkými zbraněmi.
Stroje AH-1 Cobra se začaly používat od října 1967. Byly vyvinuty právě kvůli požadavkům pozemního boje. Byly rychlejší, užší a proto je bylo těžší zasáhnout, odvezly navíc více munice. Vzrůstající kvalita, palebná síla a zejména protiletadlová obrana jednotek VLA způsobily, že byly stroje Gunship na bázi UH-1 nakonec Cobrami vytlačeny. Mnoho letců však stroje UH-1 v roli Gunship upřednostňovalo, pro možnost jejich improvizovaného použití k evakuaci sestřelených, také pro lepší výhled z kabiny a hlavně pro krytí, které poskytovaly boční střelci, kryjící boky a zadní polosféru u odpoutávání od cíle.
Verze vrtulníku
XH-40
YH-40
UH-1A - základní verze (Bell 204)
UH-1B - zdokonalená verze (Bell 204B) s výkonnějšími motory
UH-1C - modernizovaná verze
UH-1D - Bell 205
- verze s vyšší přepravní kapacitou
- pohon turbohřídelovým motorem T53-L-11 nebo -13 (1100 nebo 1400 hp)
- přepracovaná palivová soustava se zvýšenou kapacitou
- první vzlet (YUH-1D) 16. 8. 1961
- první sériové stroje převzaty 9. 8. 1963
UH-1E - verze pro USMC (Bell 204)
UH-1F - verze pro USAF
- poháněn turbohřídelovým motorem General Electric T58-GE-3
- používán na raketových základnách SAC
UH-1H - zvětšená modernizovaná verze (Model 205),
- vychází z verze UH-1D
UH-1M - verze pro noční akce
UH-1N - Twin Huey
- dvoumotorová zvětšená verze (Bell 212), vycházející z modelu 205
- poháněn kanadskými turbohřídelovými motory Pratt & Whitney of Canada PT6T Twin Pac
- (jde o zdvojenou turbohřídelovou verzi turbovrtulového motoru PWC PT6, o celkovém výkonu 1800 hp)
HH-1H - záchranná verze
HH-1K - záchranná verze
HH-1N - záchranná verze
NU-1B - testovací verze
Uživatelé
USA, Argentina, Brazílie, Dominikánská republika, Honduras, Chile, Japonsko, Kanada, Kolumbie, Korejská republika, Mexiko, Německo, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Taiwan, Turecko
Výzbroj
— některé zbraňové systémy, používané či zkoušené na vrtulnících Bell UH-1 Iroquois
M2 — dva kulomety M60C ráže 7,62 mm na bocích trupu
M3 — dva raketomety na bocích trupu, každý s 24 kusy raket FFAR ráže 2¾ palce (70 mm)
M5 — 40mm granátomet M75 v otočné střelecké věži (spolu s M3)
M6 — 2 × 2 kulomety M60C na bocích trupu (po 1500 nábojích na zbraň)
XM14 — boční kontejner s kulometem M3 ráže 12,7 mm (.50"), se 750 náboji (UH-1B)
XM15 — systém M6 (4 kulomety M60C), dva 7hlavňové raketomety FFAR, granátomet M75
M18 — dva šestihlavňové kulomety M134 Minigun (GAU-2B/A) ráže 7,62 mm (zbraň s rotujícím svazkem hlavní — Gatling) na trupových závěsnících
XM21 — dva kulomety M134 a dva 7hlavňové raketomety XM158 (se 70mm raketami FFAR) na bočních závěsnících
M22 — šest PTŘS typu AGM-22B (fr. SS.11), na UH-1B
M23 — dva kulomety M60D v bočních dveřích, 200-600 nábojů na zbraň (UH-1D)
XM26 — šest kusů PTŘS typu TOW (UH-1B, -1C)
XM29 — jeden kulomet M60D se 600 náboji (v bočních dveřích)
XM31 — dva 20mm kanóny M24A na bočních závěsech, 500 nábojů na zbraň (UH-1B, -1C)
XM50 — kombinace systémů M5 (granátomet M75 ve věži) a XM21 (dva kulomety M60, dva 7hlavňové raketomety)
XM59 — dva kulomety M2HB v odsuvných bočních dveřích, s 500 náboji na zbraň (UH-1D, -1H)
- Používaly či zkoušely se raketomety M157, XM158 (každý se 7 raketami FFAR), M159, XM159C a XM200 (každý s 19 raketami FFAR)